Když proroci z nových světů se blížili, světlá noc splývala k moři.
Je rybáři uzřeli první z bárek zamlklých, zátokou křižujících,
jichž plachty špinavým oranžem bloudily po světlých mlhách.
I nechali makrel zlatomodrých a krabů do chaluh stočených
a městem se rozešli po krčmách mluvíce o prorocích.
Na pobřeží města ležely stožárů obrovských stíny
a ponuré věže zasněných katedrál v měsíčním světle...
A jen se zjevili proroci, jakoby obrovský polyp
se roztáh a smršťoval, choulil se, vzdýmal a tyčil,
hned město oživlo davy a okna i arkýře, sloupy,
spěch divoký přetékal do stmělých zátok,
i staleté paláce mrtvé a domy měšťáků úzké
i chatrče oživly slepené z hlíny na konci města,
spěch divoký valil se s šumem v plazivém rytmu
i řinkotem kopyt rytířských ořů
i dusotem prašných žebráckých škorní.