Přejeli dítě... Mrtvo je a leží tam,
na dlažbě leží v louži krvavé.
A kolem zástup bizarní se skupil
a řve a huláká a přísahá a pláče...
Tam rvou se obři nelítostní
s tím vozkou, jemuž koně zadrželi,
s tím vozkou v dlouhém, hnědém kaftanu,
jenž zamlouvá vše, blábolí a kleje
a nad ježatým obočím
své vlasy pohazuje;
a rvou se s chraptivým vozkou,
jenž v rukou jich řve škrtivě
a rameny třese silou chyceného dravce
a slintá a kousá a zapřísahá se...
Ó, ponurá a vzteklá psyché ulice.
já nikdy neviděl tě takovou
jak tehdy, začouzenou, umdlenou,
s komíny zčernalými, zablácenou,
prožloutlou, zřídlou barvou západu
s domy, jež zrcadlí se v loužích rozlitých!
Ó, ponurá a vzteklá psyché ulice;
jež vyvrhla jsi drobnou mrtvolu
v malicherný soucit mas!
Kam zatoulala se ta bytost? Odkud je?
Kde jsou ty fialky, jež prodávala?
Již neshledá se s ničím. Neshledá se
s kouzelným sluncem – ani se svou maminkou –
ni s duchem doby, který počal rozsívat
semínka dynastických citů.