V tu chvíli, kdy všichni Bábel opouštěli,
(nás duše již předešla v nejkrásnějších snech),
v hostinné kraje ony jsme spěli,
kde pracovat přáno je každému na vlastních osudech...
V tu chvíli z nás každý kvésti spatří
zem dávno nám zaslíbenou. Ji hostí
vesmíru kouty tytéž, kde kosti
složeny pracovníků bratří
v prach dávno, tak dávno rozdupané
pod Molocha kročejem zlatým...
Tu zákonem svatým
nad prací svou bude i ziskem
bdít radostný člověk příštího dne.
A silný z tvůrčí své obnovy
si rozkošné zbuduje domovy
a v nitro své vlastní hloub pohlédne...
Tam vzadu kdes netvorný Bábel sahá
zdviženým koncem nad mraky.
Je prázdný, je prázdný, toť kostra nahá
lidskými před zraky.
Jen Moloch ji svírá chapadly svými,
co u nohou vysýchá
mu zlatá řeka a hasne a mizí a zatichá
ostrůvky ztracenými,
a slábnoucí, celou tíhou svou
jak Moloch lpí na Bábelu svou pýchou bláhovou
tu obrovskou stavbu svíraje rameny,
svým nezvratným koncem ji jednou zkácí
a zlatem, jež vstřebal, sám vykrvácí...
se zalkne jich zlatými plameny
a pod sesutými zlatými kameny.