Věž zlatá se zachvěla v základech svých.
My prcháme Mamonu. Zlatá věž
se houpá a chvěje jak nesmírná Lež,
jež dimensí nabyla nesmírných...
Nás oslepil Mamon, však nezabil ještě,
k mzdě přikovat chtěl nás, svou hrůzu věště...
A Bábel se prázdnil. Proud valil se dravý,
tah národů všechněch stěhovavý...
Jak ve zmatku, mrtvě čněly
kol nestvůrných hřídele, těžce se zamlčely!
I komíny továren neslaly šmouhy
v den oblohou modrý a prázdnotou dlouhý
jak věčnost, jež peklem kdys stala se nevolníkům,
ač rájem býť mohla smrtelníkům...
Už plantáže ztichly.
Už poslední zlatý kvádr se na boku válí,
je nezdvihnut jeřábem, žhne a pálí,
nad Mamonu řekou, jíž břehy vyschly...
Už pot náš se v zlato jeho nepromění,
chce k záchraně naší téci i k potěšení...
Věž Bábelu zlatá do oblak ční,
žhnou sloupové kostry její západem průzrační,
jak červánky slunce prázdno její
duchovým mlčením utápějí,
ta obrovská stavba, již opustil hybný Duch:
toť zapomenutý je Molochův Bůh.