My do výší vnikli již nejzazších, sta pater věků a kultur nás zdvihlo až v závratnou oblast, kde vítr ztich’, však hladových ptáků se hejno zlíhlo...
Z nás budoval každý a tesal a snášel, bděl u ohně věčného, soumrak kdy shášel oblaka nocí vybledlá a dlouhým plutím slabá a mdlá...
Však běda! Náš pot se v stružky slil a pod Bábelem kdes vyústil v potoky zlata, jež mocní světa v své jímky schytávali léta,
ty hrůzostrašnou svou pod zoří nezvěstných tekly do moří... A my jsme jen viděli, v úzké své kleci, kde k nýtu jsme spájeli nový nýt,
kdes v hloubkách se ztrácet, to zlato téci a do neznáma vyústit, a poháněni, jak obrovské stroje, světovým řádem puzeni
my zvykali si už na zklamání svoje a na své... schuzení... Leč druha když za druhem v resignaci Stymfalští odnášeli ptáci,
my s obrovské stavby lešení jsme do hloubek nesmírných shlíželi zděšení, a začali poprvé reptat, vztek játra nám počal leptat, i srdce i mozek... Též jakás i radost vzdálená
k nám vztahovat počala záchranná ramena... Tu poprv jsme stavili práci na Bábelu i rukou i mozků, – vzdor, ruka na čepelu připraven mlčky čekal, co Mamon dole
obstoupil Bábel v hrozivém kole... A s té své hrozivé výše jsme křikli dolu, kde rozvalený v své pýše v svých chapadlech objatý Bábel
držel a svíral strašlivý Mamon, ďábel, a hlas náš dálkami hvízdal a hřímal a zmíral: Nuž, vizte, toť on, toť on...
Toť Mamon, toť on, toť on... Nám překáží na vlastních osudech pracovat, nad zisk je necení, už na jeho zlato se každý dech
náš promění... Ne, nezdvihnem’ ruky už jedné, blesk myšlenky bědné, nepošlem’ děti kruh nový dostavět
zlatého Bábelu, k chladnému nebi jenž ční a se šklebí, mřít nepůjdem’ za Mamon... Nuž, vizte, toť on, toť on...
Radš opustit závratnou stavbu a podniknout novou cestu, pouť novou a novou plavbu, svým aspoň něco zváti, své síly rozepjati
pro vlastního srdce potěšení... My obrovské stavby jsme viseli na lešení jak přezrálé plody svým odhodláním, a dole šilhavý Mamon obcházel Bábel v hrozivém kole...
Cookies on Poetry Cove