Ruch Bábelu do noci stále vřel,
a nestvůrné domy výhní plály.
Tisíci dobře mířených střel
myšlenky výdělkářů zrály...
Obelstít, zdolat, znásilnit,
upoutat rozum i cit.
Ze všeho růsti má zlatodol
kdekoli kolemkol,
kde pracují za mzdu otroci
od rána, od rána do noci...
Již hromady zlata se věží, kupí...
Je žraví vždy oblétají supi
a v šílenství
se o moc prou a prvenství.
rvou zobci si peří a klovou oči
a křídla zlámaná
po zemích a mořích vlekou, a točí
se na povel Satana...
Nad Bábelem krvavá denně zář...
A čímsi kořistníků tvář
neblaze hrozí... Jejich chrup
mní pozřít protivníků trup
a jejich čelist rozvírá
se do dálek i do šíra...
Kdož stavěti Bábel pomáhají,
své vozí kvádry, své síly dají,
zří denně, jsou zlatem stmeleny
ty jeho kameny,
dnem, nocí jej hlídají kořistníku,
mzdu berou za to, bez lásky, díků.
V nich po práci marného přítomna
myšlenka roste ohromná:
My, bez viny, dobří, za těžkou prací svou
my, jdoucí! stvoříme novou epochu světovou...
My zdvihnem se jednou, ať stavba ční
až k nebi jak příšera smuteční
a opuštěna v záři hvězd
ať mezníkem přechodné doby jest,
ať kosmické jak strašidlo
ztrhaných mraků pod křídlo
ční, Bábel zlatem stmelený,
chladný a studený...