Já vskutku nemohu těch malých člunů zříti
kdes při břehu, v nichž rybáři své sítě vlekou,
bych Krista nevzpomněl v ty večery, kdy svítí
srp drobný měsíce svou září mlžnou, měkkou.
Zas v říze vidím jej, jak světlem obklopený
v much bzuku lenivém a v šumu trav a vody
si s druhy sedá v člun, a v nitro ponořený
zří, kterak mizí břeh s měst věžmi, s oliv plody.
Na moři nesmírném sny jeho rostou věčné
o příštím zdrcení pout světských, jimiž kolem
národů svázány jsou řady nekonečné,
jež zlobou násilnou mrou, zoufalstvím a bolem.
Co touhou po vraždě svět plní se a zmírá
šílenou rozkoší a nízkých vášní pudem,
on božskou duší svou pravd věčných světla sbírá
(tu v koutě lodičky tak špinavém a chudém),
a výklad životu on prvně dává věčný,
zřít přes hroby a přes radosti, smrt i boly,
v mír jakýs veliký spět stále nekonečný
a učit po věčnu toužiti apoštoly.