V údolí lesy sestouply a z jejich přerývaných mlh
ač zimy přešlé čišel stín a jako sklepeními vlh,
noc z temna předla po chvílích paprsky siné, měsíční
již v sosen štíhlé kužele, jež do bouřících větrů ční.
Pak stichlo vše a zadýchal zvuk zvonů houští do sosen,
jak teplé rty by líbaly cos řkouce v kraje polosen,
van čerstvý proběh údolím a z lesů prudkou vůni zdvih‘,
ručejů jarních dětský pláč, chut dneškem rozoraných lích.
A mraky jarní jímal chvat, van stíhal van a za vánky
podléštky v trávě vstávaly i sněhobílé sasanky,
měnivé světlo hrálo s tmou, zabouřil vítr větvemi,
úrodnou silou, divokou se vzpínal nad zemí...