Ratolesti květné neděle.
Jasan, klokoč, drobné snítky bříz
za obrazy zahnědly a povadají v nich
květy modré, bílé, nesmělé.
K slavnosti, hle, rozestřených říz
prostřeli jsme z rouch svých srdcí nejdražší.
Ježíšův vjezd slavili jsme. Na stráních
ještě velká záře po něm nezháší.
Ale dnes jsme ukřižovali ho. Spí
v hrobě vlhkém, v temno zklenutém.
Země ví, že vstane z mrtvých, netruchlí,
raší životem, záblesky oslepí,
ví, že vstane, jarně rozbouřená zem
dechem větrů, dětským zrosením
vesele se směje, jásá, zatuchlý
hrob že bude zítra jejím vzkříšením.
Řehtačky s baňatých věží kostelů
stařecky v kraj chrastí – ztichají.
Vítr pádí, metá stínů kozelce
mladou láskou, plnou pocelů
zemi objímá, až dýchají
fialkovou vůní její rty,
petrklíči diví se a o díku
polibků sní louky pod prameny zality.
Láskou můžeš být jen vzkříšen, člověče,
až tvou duši, synu země, vyzdvihne
nad zisk, lup a kov i hlínu, nad kořist.
Černá krev tvých zrad a záští vyteče.
Srdce nevykrvácí a zas se vzpne.
Silný, tvořivý, věřící v růstu tom
po kajícné lítosti se zdvihneš čist, –
– bolestnými řezy napravený strom.