Ten, který doufal, že zas bude kvést,
šum jarních dešťů, světlých nocí cítil
a hovor stromů s větry podél cest,
jak měsíc svítil...
Prameny lkaly v horách pod sněhem,
trávky se sotva světle zelenaly...
Mdle vstalo slunce, člověk, stará zem...
Mízy se nalévaly...
Tu pozoroval, jak by z duše mu
prameny tryskly, laviny jak s výše
by trhaly se, dojmu hrůznému
tam dole znikly říše...
Vrcholy všecky v slunci vzhořely,
divokým tepem zakroužili ptáci
a lesy ozlacené pocely
dne, jenž se ztrácí, ztrácí...
Tu otevřel svá okna do kořán
ku spícím stráním, které zkvetly bíle,
by kořenný a horský vál sem van,
dny ožil, smutky, chvíle...
A pak když večery se kladly spat,
on chtěl i v nocích kvést, že čas byl krátký,
chtěl mocně procítit a prožívat
dech všeho sladký,
co lampy v oknech nezahořely,
jen šepty zněly, hudby utajené,
hrou narcisů polibky voněly,
rty žhnuly přichýlené...