Krajiny, lesy, mlžný tvar
zdvíhaly z modrobílých par,
háj zamlkle a žlutě vad.
Dny osaměle šumí.
Já chtěl bych s někým rozmlouvat,
jenž přec jen porozumí.
A básník velký ve mně mřel.
Mne úžas němý opíjel,
že mlčky šel jsem, sám a sám
takovou němou dálí.
Já chtěl jsem říc’, čím vru a plám,
však všichni tvrdě spali.
Před jitrem bylo... Noc a stín,
chlad, rosa, smutky z doubravin
vstávaly, oči zářící
vzbuzených měly laní.
Zvířata z trávy chladící
vstávala za svítání.
Však lidé spali. Šerý klid
ten musil chodce unavit,
básníka, který zacházel
za obzor lunou světlý.
Víc bylo cítit květů pel
a sny tak více květly.
Než úsvit vzplál, já zašel již,
já, poutník zašel v jinou říš,
strun prasklých za mnou zbyl jen zvuk,
jejž jitro vyčkávalo.
Proč radost sdělil jsem, sta muk,
před jitrem, když vše spalo?