Praze.

V par chumle zahalena měkce spala v prostoru sněhu zachmuřená Praha, vlak hvízdnul ostře, z mlh se rýsovala nádražní světla vstříc...

Zas doma, doma!... Mne to náhle chytí, má prsa svírá, na mé srdce sáhá, hlav lidských rozvířené vlnobití mi opět šlehá v líc.

Ten perron, smutné, posněžené domy, hřmot povozů a lidí přiliv náhlý a ve světlech lamp chvějící se stromy, mne vždycky pozdraví.

Hned venkov jako stín mi bledne v duši, pruh plání sněžných nedozírný, táhlý, údolí pustá, lesy, kam vír buší a vítr hvízdavý.

V dřímotě celé Čechy v samém sněhu, jež sladce viděl jsem, tak tvrdě spáti, vsi, potoky a černé stíny břehů, kde bouřil vlaku třesk,

z mé duše mizí náhle v městském vření, řad mostů světlý kývá, ve tmě tratí se věží fantomy jak v zamyšlení pod tíží starých fresk.

A zapomínám všecka místa známá z let děckých, kolébku, svůj domov prvý, kde mnohý děcký žert i mužné drama, kde skončil mnohý klam.

V mé duše hloubi ozývá se Praha, mne k sobě láká, buší mojí krví, mne k sobě volá nad vše jiné drahá, ji pouze ještě mám.

Jak rozvášněn bych tiskl ucho k hrudi bytosti věrné, s níž má duše cítí, a poslech’ srdce bít, jež v tichu budí v nás lásku šílenou,

tak, Praho stará, dějinami hřmící, já pozoruji moderní tvé žití, – jsi dosud věrné srdce, hovořící v zem celou krví svou!

Ba zdá se mi, že srůstám s tebou stále, jak z jara nepatrná, drobná tráva ku obrovské a krví vlhké skále, kam zvykly hromy bít!

A je mi, jak bych čekal v rozechvění, až z tebe šlehne záře činů žhavá, až země bude celé obrození po dlouhé žízni pít!

Já musím v tobě zříti vážnou práci a čin a skutek růsti s poctivostí, já musím zřít, jak do bláta se kácí lesk frasí neplodných!

Ba takto musí zhynout, musí mříti, co hluché hnije v naší společnosti, kde ještě tolik prázdných cetek svítí, nás Čechů nehodných!

Po bouři prvých, mohutných svých vzruchů, ty nezastav se Praho, na své dráze, přemýšlej vážně, uvažuj, neb k sluchu ti bije lidu hlas!

Myšlénka jedna burácí jím zdravá, už zvážnět ve všem, v práci své a v snaze, ne za bytí, leč za poctivá práva bojovat nastal čas,

Přes valy své slyš, pouta lidu dosud, ty staré jeho tísně hlučet zase, a trpný, slovanský a němý osud, jenž na tě doráží!

Přemýšlej více, – rozuměj svým lidem, ne zženštilá, ne panská, v trudném čase buď příklad práce, s reků svatým klidem stůj stále na stráži.

Ať hlubších, mohutnějších povah rysy to české žití rostoucí v ty chvíle ve příštích dětech, jež se zrodí, vzkřísí, ty musíš bdít a dbát!

Ne zženštilé, ne prodajné a chabé, cukrové panstvo bez idejí, shnilé, a bez síly a k dalším bojům slabé, nám nesmíš vychovat!

A já ti, stará Praho, důvěřuji jak uchycený stvol na mocné skále, ať hromy řvou, ať vichry záště dují, ty budeš stále růst!

Snad uzřím, jednou o tvé černé valy se rozbiti ty lebky nenadále, jež plivaly nám v tvář, nás k hrobu štvaly, nám jazyk rvaly z úst!