Ó, nech mne, sladká Praho, zpívat
o tvojí kráse snivý zpěv!
Já musil o tobě vždy snívat
a hrdý tvůj si kouzlit zjev!
Ó, tebe nikdy, nikdy v žití
tvých vzdálen zdí a věží tvých,
nebudu moci zapomníti
chvil radostných a bolestných!
Já fantast přišel ve tvé stěny,
sny mlhavé a zlacené,
jak bubliny, jak bílé pěny
v mé duši plály ztracené.
Byl čas, kdy každý sen mne vzrušil,
myšlenka každá v zárodcích.
Na srdce mé cit vřelý bušil
a žerty druhů veselých!
Ó tehdy, Praho, v podjeseni
mhy bastionů když jsem zřel,
v zažloutlých stráních jako v snění
když pozdní stín se chvěl a tměl,
když řeka tvá jak unavená
v zabředlých vlnách hřímala,
vížkami chrámů rozbrázděná
obloha ve tmách dřímala,
a nádech šedivosti tmavé
když tvými třídami se třás’,
když v davy lidu kolébavé
lamp žlutavý se mísil jas:
Hned jsem si tebe zamiloval
tou vášní slepou, chorobnou,
hned, Praho, v srdci jsem tě choval,
cos chvělo tehdy duší mou...
Já zřel jsem lid tvůj zádumčivý,
žen hrdých, snivých vonný květ,
já díval se, jak štěstí chtivý
přítomný kolem hučí svět.
Však cítil jsem, ó, Praho krásná,
z tvých pasáží a promenád
jak hřměla ruchu hudba hlasná,
že jal mne úzkostlivý chlad,
že celé naše české žití
mi nechce plně zníti v sluch,
a z líných mrákot rozvířiti,
kol zetlelý shnilý vzduch!