K chaloupkám, které se po svahu hrbolatém
s kopce drobounkým svážely chvatem,
bědné tiskly se zahrádky.
Všedních dnů zedraná zrála tu bída,
kterou jen přísné boží oko hlídá,
v zahrádkách blumy též zrály přesladky.
V chaloupkách mezi zdánlivými lháři,
mezi ševci a dřevěnkáři
největší pravdy se rodily.
Rád jsem tam pobýval, holčička malá
moudrou babkou mi připadala,
prstíčky její když kozu dojily.
Při dveřích na petlici, přivřené okenici,
pravdy ty věčné pobuřující
v život můj po prvé vnesly svůj hlas.
Se mnou šly krajem, se mnou šly městy,
po celém světě mi klestily cesty,
života byly var a kvas.
Podzim je, vysoké, modré nebe,
vidím zas chaloupky, městečko, tebe,
v zahrádkách drobných blumy zrát.
Proti křivdám, jež do dnes panují světem
výmluvné kletby dosud odplivují dětem
stařecké rty, jež se nenaučily lhát.