Jak často společně druh vedle druha těsně
u stolu velkého, jenž knihami jest kryt,
si sednem’ kouříce, samovar zpívá plesně
a lampa v skupinu svůj žlutý vrhá svit,
po práci, po dojmech dnů, jež tak stejně plynou,
své vzkřísit naděje a touhy své než zhynou,
své ruce stisknout zas a myšlénkami žít.
Zas řekneme si vše, co týden pohřbil, zrodil,
kdo slovo pravdy zas v lhostejnou dobu vhodil,
my řekneme si vše... Kdo moh’ by zradit nás?
Tak nervy osvěžit a promluvit si spolu!
Pak ještě z Tolstého si přečíst kapitolu
a v tichu nesměrném poslouchat pevný hlas
a oka nespouštět z tmavého kouta stěn,
tou hudbou prostých vět, tou pravdou tvrdou, ryzí
a žití nahého mistrnou analysí
a vnitřním teplem zas růst k činům, uchvácen!
Tak v hádkách vášnivých a v bouřných projevech
my učíme se znát své vlastní tajné hnití
a pouhou dedukcí my mnohý ostrý šleh
na vlastní chorobu, na vlastní shrnem’ žití,
my učíme se znát, co hnije kolem nás,
tím spíš, by dobré vše v nás jásot probudilo,
a hledat příčiny zla, které zkupil čas,
jež všecko ztežují, snah zárodky i dílo.