Nuž, takto zachráněn, přejemných citů host,
ač vděčen, neztrácel svou čestnou frivolnost...
Leč... pak již nepřišel... Snad vztek jej rval a stud,
že jí byv zachráněn, zas o ni, zdá se, schud’...
Ne láska, obdiv byl, však jako k vzdáleným
my máme bytostem, jen velce myšleným,
tak prázdno bylo teď... leželo mlčení
i mezi ním i jí za pomluv klíčení...
Co šperk ten svatební, mstou kovu, podlostí
záměrů nečistých, salonní žvavostí,
co šperk ten svatební lhal broušenými skly,
jež v pomluvačů úsměvech se zableskly,
a v muže nechápavých, trapných otázkách,
jakousi pochybnost po celý věk mu táh’...
Pak roky míjely... V nich očištěný duch
po mládí bouřlivém již splatil činům dluh...
Za shaslou epochou odešly tužby dob
a vášně vyhasly a otevřel se hrob...
Tak roky zanikly. Pak oba, z cechu hvězd,
se nesetkali již... Jen v srdcích našich čest
jim zpívá nesmrtná. Hrob jejich buď jim tich...
Hosanna Bohu, který určil sílu jich
a tvůrčí neklid těm, kdož ssáli z jejich míz
a procítili boj, jich krví velký kdys...
Jim budiž nesmrtnost. Milenci krásných snů,
ať ruku v ruce jdou, v nás, dětech, ku věčnu...