V tom, když se s frivolností mladou posmíval
šosákům, přetvářkám, smích zhořklý rozsíval,
ba nedbal dlužníků, již zdáli sroceni
se chystati mu tvrdou pryčnu vězení,
on suchým humorem se loučil večer s ní,
ji v zmatku zanechal, v bolesti noblesní.
Tu vůlí hnána svou, jej vždy zas zachránit,
s mateřskou lstivostí svých záchran předla nit,
a bděla k půlnoci, když všecko spalo juž,
bytosti na loži i oddaný jí muž,
zmrtvěla ulice, v níž ticho jasných hvězd
se nad střechou chví tak, že tišej' v duši jest:
Tu cosi zpívalo jí v duši jako sen,
sen z kosmu, zpívaný budoucích krásných žen
Duchu, jenž rozžíhá, však příliš člověkem,
by ruky záchranné nechopil s povděkem.
A prosta marnivosti žen, jež v snech mní svých,
že vše se zrodilo jen zvýšit kouzlo jich,
šperk vzala svatební a za stůl usednouc
sčítala kameje, horoucím přáním žhnouc
i vypočítavým, by cena stačila
vykoupit soudruha, jej tíhy zbavila,
soudruha Myšlenky, snad protichůdných gest,
však z cechu nemnohých, již hoří září hvězd.
Tak myslí pokojnou měřila šperku třpyt
a zřela démanty naposled zazářit,
však bez lítosti, smutku, strachu, před chvílí,
kdy v jamkách démanty jak slzy ožily,
až vsazen pouhý střep lesk šperku bude lhát
a hrůze sosáků se bude posmívat.