Tak mluvívali vždy a každý dobře hrál
svých povah úlohu... By poseurem se zdál,
člověkem ztraceným, by nechal pověst růst, –
vzpíral se záchraně, již slýchal z jejích úst,
ba trochu frivolně jí vážný zájem krad’,
i velký její po čistotě věčné hlad...
Však láskou nebylo, co rozum zamýšlel
dát svému zajatci... Jej sprostit nízkých zel,
kramářů, svůdných žen a pitek proklatých,
sobeckých požitků, vždy nově počatých...
Měl každou velkost rád, i tu, jež sráží v zem
svým neosobním chladem, spásy pathosem.
Leč býti zachráněn? Vždyť toužil po žáru
a po citu, jenž zaplá v rudém požáru...
Ten čistý intellekt jak pramen tišil jej,
on přišel pít, – nic víc. Pak zíral oddaněj’,
a spíš se zdálo mu, ten výraz nebeský
je lásky nezřené a kultur odlesky
svítící v duchu tom. zlení jeho rozžehlém...
Leč k lásce daleko v budoucnu odlehlém...