A když tak před ní stál, tož paní krásná dí,
svůj chladně žhnoucí zrak až v nitro zařídí
a pátrá, zraněna, by jeho zranila,
a to, co mučí ji, by v sobě ztajila...
Když světem souzený jste odsoudil se sám,
teď zraněného do krve vás v dlani mám...
Jste zhnusen žitím svým, však jdete v nový hnus,
však ve všem nehne se ni srdce drobný kus...
Kde srdce nechal jste, odvážný traviči
svých hodin, dnů, a svého ducha trapiči?...
Má touha nesmírná je ukázat vám sráz,
vás vrátit, přesvědčit a zachrániti vás...
Však ke mně, ke mně ne, mou cti čest věrných žen
i chci, by hlas můj, slyšný vám, byl zatajen...
Chci větší láskou vzplát, než smysly mohou dát,
přátelstvím bez mezí, dny, jež by chtěly zrát
vašimi činy již, co velké ve vás, vším,
a co se ubíjí zklamáním pod vaším
a co jak odlesk mdlý si z vás vždy odnáším...
A to jak pravila, on usmál se. Pak řek’
svým suchým posměškem, v němž citu pramének:
Ledovcem zůstati mým slibujete snům...
Však souzeno mi stoupat k jeho vrcholům...
Chlad jeho napíná můj rozum na skřipec...
Ať tál, ať hořel v červáncích, byl ledovec...
Můj žhnoucí kdyby silně zbožňoval vás cit,
chlad lásky rozumné bych nemoh’ pochopit,...
neb jinak miluji. Od těla nelze mi
odloučit ducha s velkostmi i s vášněmi...