Sní paní líbezná a širý řeky tok své zlato hasnoucí schytává do zátok, pak mlhou večerní se dálkou pomísí, kde město zkicuje své hradní obrysy.
Ne mladá, krásná však a hrdá, zdá se, ví, co velkých odříkání ztají úsměvy, než bolest umlkne, své vléknouc řetězy, než nad smysly a hmotou duše zvítězí,
a k síle povznese mdlou vůli, ubitou divokou vášní v temnu duše ukrytou. Zří mlčky. Po boku jí Felix, v ustárlých rtech, tazích, vráskách, první stopy bouří zlých,
čas mnohé odplavil, jen žhnoucí jeho zrak večerním zášeřím žádostně hořel tak. A jako vždycky s ní když v klidu přemítal, on masku cynika, svůdného ďábla bral,
vždy zhnusen fadesou a tichošlapstvím zlým, tím staroměšťanským životem otřelým, žalostným uměním, knih pustou prázdnotou, bezcharakterní, příslovečnou žebrotou.
A tak že miloval, vždy vycházel jí vstříc: že v to vše nevěřil, on věřiti chtěl víc. Že tak ji miloval, rád rouhačem se stal, by její námitky i bázně vyvolal,
i její úžasy a její bolesti, v nichž mohou velké sny a city rozkvésti. On hloubky miloval, jež prostodušně zní. Co do nich zvoláno, to navždy uvězní.
Tož, aby vyvolal v ní žárlivosti ryk, zlé nechal pověsti bujeti, ironik, o láskách výstředních i nocích probděných, o pitkách divokých, penězích, vhozených
nevěstkám do klínu, prodejným radostem, a vybouřit se nechat smyslům, žádostem. Tak blátem kálet dal, svou znetvořovat líc. Pak zachráněn chtěl být. Chtěl lásky, lásky víc.
Cookies on Poetry Cove