Slul Felix. Žitím však již dávno přesycen, hrou vášní, stárnutím, vadnoucím kouzlem žen... Svým duchem lačný byl, však krví lačnější, živořil v póse své, vždy ironičtější:
Nad blízkou propastí, bouřící ironik, byl rozervancem, dnů svých oběť, mučedník... Duch velký, bouřlivý, snil o nejvyšší metě, již dáno člověku dosíci jenom v světě.
Však negace a žal vždy v duši zaskuhrá: že marno všecko je a vše jen pro hrob zrá... Tak duchem k výšinám se belhal skepsí svou, lpěl na hmotě smyslnou vášní fysickou
a tak se vybíjel jak bouře jarních dní, jež povrch rozrývá, než hloubky zúrodní... Myslitel velkých gest, byl rozervaný host, jenž maskou ohlušit chtěl suchou přítomnost.
Svět prostopášníka v něm zřít se obává, jenž srdce paní rve, je bleskem sžehává a soky rdousí své, je s výšek vášní vrhá a mezi rakvemi své růže rve a trhá...
Svět mní, krev jeho těly žen se nenasytí, jsou duši jeho úsměvy jich svadlé kvítí, nevinnost, prostota a křehké něhy pel jej vyrvat nemůže z prokletí hrozných zel.
Prý lačný duchem svým, však lačnější svou krví si k smrti krátil dny, ba chtěl být u ní prvý... Prý po bohatství toužil, krásy po vděku i po všem marném, nedostupném člověku,...
jak po vyžití vášní všech a radostí, po smyslů šílenství, říjení mladostí... Prý o tom denně snil, tím nenasycen plál: Noc každá jeho je, taneční jeho sál,
a každý pohled žen, jenž výzvu tají rád, panenské zardění a každou stopu zrad... Tak hnízda vzbouřená zle pohoršena jsou: on syku mužských rtů uniká chytrou hrou,
čím příchod bouřnější, chladnější rozluka, on zná se v umění, div srdce nepuká... A potom na dlouho, hrob čerstvý, mlčenliv svou lásky mrtvolu když pohřbil, jako dřív
jde hrdě cynický a navždy uhaslý... Kus sebe pohřbívá... Tak svět dí užaslý... Přec vše snad bylo lží. Ve lžích vždy člověk mřel. On, chudší nad všecky – „had hada nepozřel“ –
byl metlou počestných jen rodin, zděděných předsudků urážky se čítaly mu v hřích... A to, co bájil svět, když pověst šířil zlou, to, básník nesmrtný, žil vášní školu svou...
To blesky, s vrcholů když pajdá člověk v hnus, to smutky pohlaví, výlučnost hrdá Mus, jež denně utkají se s lidskou všedností... Toť kletba genia... Cíl jeho hrdosti...
Cookies on Poetry Cove