Slul Felix. Žitím však již dávno přesycen, hrou vášní, stárnutím, vadnoucím kouzlem žen. Svým duchem lačný byl, však krví lačnější, živořil v póse své, vždy ironičtější:
Nad blízkou propastí, bouřící ironik, byl rozervancem, dnů svých oběť, mučedník. Duch velký, bouřlivý, snil o nejvyšší metě, již dáno člověku dosíci jenom v světě.
Však negace a žal vždy v duši zaskuhrá: že marno všecko je a vše jen pro hrob zrá. Tak duchem k výšinám se belhal skepsí svou, lpěl na hmotě smyslnou vášní fysickou
a tak se vybíjel jak bouře jarních dní, jež povrch rozrývá, než hloubky zúrodní. Myslitel velkých gest, byl rozervaný host, jenž maskou ohlušit chtěl suchou přítomnost.
Svět prostopášníka v něm zřít se obává, jenž srdce paní rve, je bleskem sžehává a soky rdousí své, je s výšek vášní vrhá a mezi rakvemi své růže rve a trhá.
Svět mní, krev jeho těly žen se nenasytí, jsou duši jeho úsměvy jich svadlé kvítí, nevinnost, prostota a křehké něhy pel jej vyrvat nemůže z prokletí hrozných zel.
Prý lačným duchem svým, však lačnější svou krví si k smrti krátil dny, ba chtěl být u ní prvý. Prý po bohatství toužil, krásy po vděku i po všem marném, nedostupném člověku,
jak po vyžití vášní všech a radostí, po smyslů šílenství, říjení mladosti. Prý o tom denně snil, tím nenasycen plál: Noc každá jeho je, taneční jeho sál,
a každý pohled žen, jenž výzvu tají rád, panenské zardění a každou stopu zrad. Tak hnízda vzbouřená zle pohoršena jsou: on syku mužských rtů uniká chytrou hrou,
čím příchod bouřnější, chladnější rozluka, on zná se v umění, div srdce nepuká. A potom na dlouho, hrob čerstvý, mlčenliv svou lásky mrtvolu když pohřbil, jako dřív
jde hrdě cynický a navždy uhaslý. Kus sebe pohřbívá. Tak svět dí užaslý. Přec vše snad bylo lží. Ve lžích vždy člověk mřel. On, chudší nad všecky – „had hada nepozřel“ –
byl metlou počestných jen rodin, zděděných předsudků urážky se čítaly mu v hřích. A to, co bájil svět, když pověst šířil zlou, to, básník nesmrtný, žil vášní školu svou.
To blesky, s vrcholů když pajdá člověk v hnus, to smutky pohlaví, výlučnost hrdá Mus, jež denně utkají se s lidskou všedností. Toť kletba genia. Cíl jeho hrdosti.
Cookies on Poetry Cove