Je večer sladký, lípy dech Petřínských voní na valech a polo bdí a na půl dřímá v oparu světel obrys čar
barvami do mlh vhozenýma, pohádka, smutek, polotvar... A pod zdí dole zubatou se věže barokové pnou
nad modrý opar mlhavý, nad špinavými střechami blesk, světel požár žlutavý, si zpívá polotmou...
Dívám se dolů v hlubinu... A vzpomínám:... Mé mládí zas jak zajíkavý, tichý hlas by vzneslo tence k sluchu mi...
A barevnou jak bublinu by vzneslo zlatým nad stéblem v prostoru sluncem osleplém, ji zřelo mizet, šťastné hrou
a šťastné, že už rozumí, se divným blahem zachvělo, se usmálo... a zemřelo... To někdy zazní známý tón
jak probuzený v dálce zvon, jako by mládí bouřící se mělo zase probudit, zas krvácet, zas hořící
červánky slunce k smrti pít a poutem o zdi černé bít... Ó Město v hloubce: kolikrát jsem zemřel v tobě, z mrtvých vstal,
a kolikrát jsem s tím se rval, co přišlo ničit nás a rvát, kolikrát dvojnásob jsem žil přebytkem křepkých, mužných sil,
kolikrát v zániku beze slov, výkřiků jak tichý, mrtvý proud já mrtvě musil s tebou plout...
Ó Město v hloubce, slyš, čím k výškám hovoříš?... Vzbouřené Mužství a Poznání, Láska a němé Pokání
z krvavých hříchů, boj s vrahy, boj, prudké utkání, vzkřek jízlivých smíchů, boj na smrt a na žití:
než zabit být, zabiti, pohřbívat v tichu,... vzít prapor, v boj zoufalý jej vetknouti na valy,
bdít ve dne a v noci bdít, bdít zítra a věčně bdít, bdít, bránit svou pýchu... Ó Město v hloubce, slyš,
čím ke mně hovoříš?... Zápasy Rass a Věků jak z kotle čarodějníka sta kleteb, záští, vzkřeků
řve, bouří, štve a zaniká... Tam cosi pěje o štěstí, jež tenkrát může rozkvésti, když svolí hrozný vrah,
jenž na tě ozbrojen a lstivý nůž napřáh‘ křivý, zlodějskou ruku vztáh‘... Ó Město v hloubce: mládí mé
to vše mi zjevovalo kdys, přátelství dalo, lásku čís‘, pohledy, o nichž nevíme, i tknutí rukou lichotných,
zpěv, bujných písní smích, záblesky z dějin, které tmou prošlehly zlou a vražednou, – tím svaté jsi mi, Město, vším
a já už vím: Zře do tvé hloubky zdá se mi, že bdí tvůj Osud neznámý, tvůj, Praho, osud nesmrtný...
Sám Osud tvůj tu poblíž stál, až ku hvězdám se tyčit zdál tak vítězný a ctný, já zřel jsem ho, jak pochýlen
stál v šíři nad tebou, zřel šerou nocí ze bran ven, sluch napiat a zrak přiostřen mlhavou tmou...
A pomalu zřím zacházet staletí, vojska toulavá, jichž oruží se krvavá na slunci v dáli blýskala, –
zřím zajít smutnou dobu svou, jež otročit si zvykala, pomalu zacházet zřím tmou svůj stín i těch, jež jsem kdys znal,
však nových vznikat na sta set, tisíce, milliony hřmít, tam mířit, tam, kde náš je cíl, a na odboj a výboj jít
vpřed, duší mocně, mocně hřmít... Aniž by řad se přerušil, jdou za námi, kdož v lebkách svých zárodky tají nových snů...
Bez konce půjdou ku věčnu... Ti zhasnou... A ti vzeplají... A s pochodněmi v rukou zdvižených ty odzbrojí, kdož v temnu číhají...
Cookies on Poetry Cove