Když prudce zaklepe
na duši smutek, host,
jej ucti nejlépe.
Míjel tě dlouho dost.
Věz, že tě vyhledá, vždyť pro tebe jen rost‘.
A ze zklamání, z ran
a z těžkých výčitek
že rost‘, tvůj vezme džbán
a rozdělí se o zbytek
čistého doušku, z radostného pramene jenž tek'.
A bude smířen hned.
jak živá bytost je,
a hořký jeho ret
se něčím usměje.
Pak odejde a nenechá ni slzné krůpěje.