Do hola ostříhán, svou krásou jist,
tak tupě hledí v hovor kol a smích,
když nad Příkopy večer křídla zdvih’,
kdy jeseň jde a mrazný vzduch vlá čist.
Je v klubu anglickém (ač nezná číst),
že límec modní má i šatu střih;
jak uboze to tílko trčí v nich,
a chorá líc plá jako spadlý list!
Snad s obrazu Van Beerse zbloudil sem
s tím vychrtlým a zimomřivým psem,
a denně nábřeží jde po terase?
Co v práci mládež den svůj prožila,
jej osud pozdního stih’ motýla,
na nové zábavy v tom myslí čase?