Potok, již dávno tomu, se v modrých pomněnkách smál,
a teď plakal v říjnu prudce a rozjímal:
O pastýři a ovečkách v pěnách sněžících,
vlny hnal jako stádo oveček běžících.
Přes můstek nahé tu bílé nožičky chodily,
seskakovaly, pískem a sluncem se brodily.
Potok byl po nich tak smutný, plakal, plakal svůj hřích,
chtělo se mu tolik je objímat, zlíbat jich,
chtělo se mu tolik z pomněnek modrých se smát,
chvíli se zastavit v líbezné louce a si hrát.