Poslední trávě můj pozdrav poslední,
vřelý můj pozdrav a tiché loučení
v záři té krajiny v chvíli polední,
dřív než v poušt sněžnou vše se promění.
Za dvorce bělavé, v stíny kaštanů
vždycky mě zlákala. Splavy hučely,
obilí pukalo, štěkot hafanů
na sluch mi dorážel, stromy šuměly.
Ona jen, heboučká tráva zelená,
vysoká, křehká tak denním po žáru,
svedla mne s dívkou kdys vůní sycena,
lesy kdy v zlatém stály oparu.
Nezříc mne, s knihou blíž za strom usedla, –
ó, tak ji travnaté moře zlákalo,
světlo že kanulo, kam jen pohlédla,
v zákoutí splavu že cos tak plakalo.
Jen ty, ó travino měkká, zářivá,
jen ty jsi svedla nás k slovům tenkráte,
že teď mé srdce jen o ní blouznívá,
měkké jak ty jsi a sluncem prohřáté!