Sta hlasů tlumilo se v kraji,
sta růží tiše sprchávalo,
a tolik ženců v louce žalo,
byl večer umdlený.
To mlnné dusno, bouř kdy ždají
šumící větrem topoly,
kdy hlaholivé vrcholy
své mluví ozvěny.
Poslední růže plně zkvetly,
své rozevřely lupeny
smetány vonícími světly
a mřely stuleny
příkazem lásky nejvyšší:
Byl čas, kdy bouře lačen
kraj zdál si temna mračen,
blesku, jenž vyslyší.