Přišla k smutnému, beznadějnému,
v tom, když na lůžku umíral,
aby sladce a na věky spal,
okamžik jeden než ulehčí jemu.
Snad to byl přízrak přešlých dnů,
snad to bylo vtělení snů,
a teď to celé mladé nahé štěstí
sedělo u něho na pelesti.
Snad ji poznal, když poslední světla
na vteřinu se mu rozsvítila:
V loučení života bouřící síla
hlavu mu k ňadrům tiskla, ji hnětla.
Nebyl v tom smutek a nebyl v tom smích
ale celého nebe světélkování
strašně krátké to milování
očí hvězdných a kouzelných.
Vzešla pak noc a tma a tma
ustlala hlavě tichýma rukama.
květy zarůstá hrob a hvězdy nad ním dlí
hlídači nejvěrnější, kteří neumdlí.