Co družkám ubíhal čas v tance víru,
při knize prosnila a při klavíru. –
Ji dosud vidím, střevíčky ty malé
a úsměv tichý, vábný neskonale.
Krok její tichý, plachý, osamělý
se tiše nes’ vždy vůní úzké cely.
Já myslil vždy, ta tichou lásku nosí
v svém srdci zlatém, plném chladné rosy.
V snech ztracena a často beze slova,
ta dravou, divou lásku v srdci chová.
Tu lásku, která jak trs ostružiny
na hrobě roste, kde jen houstnou stíny,
kde slavík pláče nad rozpadlým rovem
s tím křížem zpuchřelým, s vybledlým slovem,
tu lásku, jež tak záhy dobouřila.
A ona dál jen trpěla a snila. –
A pohádkou že není naše žití,
kdos pro Popelku zapomněl si jíti,
a když ten čas se k nepřečkání chýlil,
ji anděl unes’, jenž k ní láskou šílil.