V polosnění u potoka u schýlených větví břízy
ležím, hledím, kterak listím šípy slunce travou mizí,
nad hlavou bzuk hmyzu roste a zas hasne mdlý a ztichá,
skalní vrabec krouží vzduchem, tráva v bahně louky vzdychá.
Ostřejší jsou světla, stíny zmizely, i drobné stopy
v luční stezce křivolaké ve své zlato slunce topí;
v oboře stín srny kmitnul, v doubí naslouchavě stanul,
z hloubi lesní tichým echem sekyr zvuk jak vítr svanul...
Zas to chvíli naříkalo, povídalo, zaplakalo;
jak polední kolébavka, slunce skráň, mi ovívalo,
konejšivá tráva chladná plaše hnula svými trsy,
zvlnila se, rozčeřila jako ve snu dívčí prsy.
Louka jak pláň rozčeřená v odstín barev ponořená
měnila se kovem slunce pod úpalem unavená...
A jak srna v blescích slunce pod zelenou sosen chvojí
myšlénka má plachá stojí nad hladinou duše mojí.