Rodina každá v městečku k šeru
doma již sešla se. Divoká réva
pokrývá domky v navečeru,
silnice naběhla v tmu jak céva.
Na silnici se světelná line
z oken všech prouha zlatová,
z práce kdo poslední přisel v stinné
předsíní, – skoupý na slova,
Každý domek již svými ožil
v sedraném oděvu.
Roboty den kdo prožil,
málokomu je do zpěvu.
Chvilka. A cinkají lžíce.
Mluví, kdo ví toho více.
Kdosi si vzpomíná v chvíli:
Kde pak se toulají mladí?
Muž dí a ženu hladí:
Také jsme takoví byli.
Tma je a podzim v městě,
ticho je v poli.
Měsíc je, lupení v cestě
krokem se drolí.
Rezavé listí pokrývá dlouhé zdi
prázdných, blátivých, spadaných zahrad.
Na nebi s večerem bledé souhvězdí
stříbrně do temna touží si zahrát.
Milenci nevidí, neslyší,
za městem, za vodou.
Ruku v ruce, ruku jdou v ruce,
dlouho jdou a dlouho jdou.
Jakoby bloudili po výši,
v srdci se blaženost netiší.
K radosti první jdou,
k první jdou muce.