Kdo došel harmonickou samotou tam, kde se bezpečným a svým být cítí, svou spokojí se sudbou sluncem zalitou, své k srdci tiskne žhavě prosté kvítí...
Však zápas věčný o to nejvyšší, o svobodu svou, snílek usměvavý přenechá zápasníkům... Neslyší dnů bolesti, v svůj sen jsa vnořen žhavý...
Snů tolik záře, tolik života, přeletných tolik dojmů v duši sahá... Odstínem každá chvíle blyskotá... a nezmařena-li, je nad vše drahá...
Noc, hloubek ticho... Jako moře rozlité až v nedohledný obzor nepohne se... Temnými květy voní tužby rozvité, jich zavanutí pozdrav z dálky nese...
Jej vlastní duše plní starostmi, sny zpívají mu, oživené květy: „Zelené věnce kde as vezmem‘ my na hlavy tanečnic, jež v divé lety
se pustily a víří, radosti, kde k bohatým my hodům rozžhnem‘ svíce, dost bílých těl kde najdem‘ k mladosti a k hříchům svojím sladké slitovnice?“
Jej vlastní duše těší bohatství, snesené s úctou posvátnou a vroucí, ztajené síně, o nichž ten jen ví, kdo zasvěcený v tužby nehynoucí
snů, bílé mramory v nich tlumící, své šperky v lesku, nikdy nevídané, vše jedinečnou řečí mluvící a božstvem, jež jej milovalo, dané...
Jej děsí kroky v prázdných prostorách, jež musí vždy, ach, něčím vyplniti: Zda krásou? pravdou? dobrem? Jaký strach jej jímá, musí-li kol záhad jíti...
Jej nenaplní starostmi dům knížecí, ni zlatá koruna, vězení trůnů vratkých... moc lhostejná mu, vrazi odvěcí, sní ukolébán v rythmy vteřin sladkých...
On, skoupý na bohatství schráněné, tak mimo život, lidstvo, všední děje, sám ze svého pít bude pramene, nikomu darů svých dát neuměje...
A vnořen v sebe zemře... Málo, žel, jen přátel věrně za rakví mu kráčí... To proto, že co měl, jim zjevit neuměl, tak lítostně a bezútěšně pláčí...
Cookies on Poetry Cove