Stopuji myšlenky, jež věku
kdys chtěly víc, než mohly dát,
jej s moří, výšek obhlídat,
jej pokřtít v duchů blýskavici,
by k bohu jako ke člověku
vždy došlo srdce milující.
Ted' někdy jako po hřbitově
tu po myšlenek stopách jdeš
a na slehlém jich staneš rově.
Jdeš, kroky tvé se ozývají
a někdy až se zachvěješ,
tak blízko ti, co hroby tají.
A myšlenek těch mnohý hrob
již odlehlý, jak bouřné mládí
se cize dívá z cizích dob.
Ta honosná je a ta zradí,
ta cizokrajná, z podzemí,
ta s vrcholu hor kyne mi.
A tak tu v slehlých řádcích prsti,
myšinou, krtky rozrytu
zřím epochu, jak leží tu.
Divoké růže pnou se po ní,
a v čas, kdy spadávají, v hrsti
mám minulost, jež bouří voní.