V svém bílém hermelínu
krajina nádherná, sníh jiskře pobolívá.
A v slunci slnivém, nejhlubším stínu
důstojnost vážná, přísná, mlčenlivá,.
Schoulený mráz
jde, šílí, do tamburin třaská
a zvoní rolničkami, hází,
i poskakuje, bičem práská
a tře se o větve a ploty,
jak na spřežení koní mlaská.
Den z cesty uhnout pobízí i čas,
jak šašek tragický když krále doprovází
a v stopách jeho cest
se po bláznovsku smává,
rád za hermelínem a stříbrem hvězd,
hopsavě, psovsky plíží se a pokulhává.