Nedělní ráno zvony na pozdrav
již polím všem a lesům posílalo.
To podzim byl, pasáčci pásli brav
a po stráních to dlouze halekalo.
Mha klesala, až sluncem zazářily
vsi, pole, lesy, dvorců úsměv bílý.
Mně zdálo se, že zbudily se vsi
v tísnivém spjetí sadů líbezných.
Jabloně vanem vyměnily si
uzrálých plodů vůně přede dnem
a s hrušněmi a hrozny podél zdí, jež mživé
se modrají, neb zlatem hoří živé.
Vesnické domky hltám, jabloně
chtivými zraky, pole, louky, sady,
poslední zbytky květů v záhoně,
barvami tísnící se dohromady,
příbytky selské, úpravné jak klícky,
vykukující z větví idylicky.
V kraj polí zapomenut vůz i pluh
tu odpočívá sám, pust, vypřažený.
Cestami ke kostelu přes les, luh
a přes potok jdou štěbetavé ženy
s mlčenlivými starci. K čnící věži
silnice bílé dlouhá alej běží.
Jeřáby vystřídány kaštany.
Co rudé hrozny řadou srdce blaží.
kaštanů plody sráží závany,
jich plavky, straky jak se poobnaží,
zřím hry a tance, pohled přes pastviny
až někam v hloubku, v srdce domoviny.