Dnes v osvobozeném kraji
jde jaro lukami, lesy, poli a háji.
V den předkvětnový se zdá mi,
že mluví zem k člověku nocí ztemnělou.
Že všecko tancem a hrami
a řečí rozchvělou
hor s dálkami, stromů s travami na mezi dole.
Zas bůžkové rodní tančí tam v kole.
Hle, pod lípami s žínkami skvrny zřít bílých koní,
vše zdupanou loukou tmí se a voní a voní.
Jsem volný, jsem nezajat, nespím, toť radostné vzkříšení.
Mně zdá se, že cizí zřím prchat bohy
tam hájem dubů a hlohů v stišení,
zbroj mizet, jich přilby a břeskné jich navždy zmlkat rohy.
Kraj světly hoři. Však navždy se přistěhovala
to bůžků se domácích vracela rodina, rozvátá světem.
My otvíráme jim dokořán statků vrata.
Jak rozdováděná byla, jak pochodně vyhazovala
dnes, po spaní tisíciletém
ta bohů, bůžků a skřetů cháska odpočatá.