Pod svahy vyschlými, kam vítr prudce věje,
přes holá strniska, přes lesy příliš tmavé
když ohně šlehnou zas, v mé duši též se děje
proměna jeseně, mé nervy chladí žhavé.
V směr jeden sehnuty jsou stromy rozhoupány
po větru řezavém; kaštany o zem duní,
ty slyšíš z daleka šustící, temné rány
a větry nesenou, jesenní cítíš vůni.
A co vše v mlze spí v tom šedém oblak tónu,
v té zemi hnědnoucí na temně plavé pláni,
slyš, ohňů krvavých již při večerním sklonu
ve větrech podzimních to přidušené lkání!
Jen barvou ostřejší v krvavé, jemné páře
se dubu větev chví nad ohněm rozestřena,
a v listí bronzovém se střídá odlesk záře,
co klestí hořící se kroutí, syčí, stená...
Ten večer hluboce mi k duši vždycky sáhá,
mne zcela rozruší, mé snění znepokojí,
já zřím, jak roků mých se dotkne jeseň nahá,
kde jenom srdce mé je ohněm v pustě svojí...
A ještě do noci ten dojem pozoruji
při čaji ve dvorci v zvonkovém děvčat smíchu;
– tu trochem sarkasmu svůj podzim akcentuji,
– svá slova, – suchý list v jich jaro pouštím v tichu.