Hoch u souseda umřel, umřel. Včera
v skříň cínové své složil vojáky.
Jak moh’ jen umřít? Skrze slzy teskně šerá
obloha splývá ve mraky.
A zítra pohřeb. V kočár jsme si sedli,
na klíně rakvičku jsem vez’.
Ó, proč tak pospíchat? Tam ve kraj zhnědlý
nemluvný, bledý zadíval se kněz.
Jej na svém klíně vezu trpělivě,
tlak cítím hrozné jeho rakvičky. –
Nic neslyšíš? – A já tak cítím živě,
jak smával se ten maličký.