U souseda hošík ten, –
s tím jsem dobrý kamarád.
Jsme tak stejně dětinští,
žijem’ oba bludný sen,
oba chcem’, co není snad.
Ti, co kosmos v přihrádky
zavírají do klece,
nemohou z nás radost mít.
On zná jenom pohádky,
já ho učím a, b, c.
Jeho smích a volání
jak se vzbouzí za rána,
plní celou duši mou
teplým kouzlem žvatlání
„Humoresky“ Schumanna.
Proč však v jeden slunný den
horkou sklonil hlavičku?
Tiše tikal jako pták,
sténal, vzlykal, rozpálen,
volal mrtvou matičku.
A tys děla: Churaví
v chatrči ten plavý hoch?
snad má hlad, či Bůh sám ví?
On se jistě uzdraví.
Jenom kdyby smát se moh’.