Přes lesy, přes pole, rozsáhlá pole,
přese vsi ve světlech planoucích dole,
vichřice zahvízdla na tisíc mil!
A já jdu do polí podzim zřít zblízka,
cítím ho ve vzduchu nad smutnou hájovnou,
zlostně a ponuře do oken tříská,
vichry, své feny již vypustil.
V lenošku viklavou Podzim sed’ starý,
dlouhé své prsty nad pánví žáry
zhřívá si, – necítíš ohňů kouř?
Lenoška ze suchých listů a klestí,
pokrytá hedvábím šedivých pavučin,
jak se jen pohne, praská a chřestí, –
ó, jak jí kolébá vichřice bouř!
Také sem ke mně! Vichřice chladné!
Jiskra ať do krve z ohňů mi padne!
Přivějte zrna, jež vydrolil klas!
Slyšte! sem ke mně! Podzimní vůně!
ze spadlých lupenů! vadnoucích palouků!
ty, jež čpí z bařinné, rákosné tůně!
vzduch čpící výstřely, hafanů hlas!
Kroužete duší mou, jasně ať blýsknou
obrazy, obzory bez konce, výsknou
skotáků písní, kdy končí se den.
A já jsem kráčel a měsíc mi svítil,
přes krtčí kopky se stříbrně zavlnil,
havrana v brázdě jsem vzlétnouti cítil,
či to byl sražený v rozletu sen?
A Podzim v lenošce viklavé dýmal,
nevím, zda umřel, či dřímal a dřímal –
– vidíš jej v dálný se horizont pnout?
Díky, ó Podzime! V mozku mém zlíhnul
stáda jsi myšlenek pod čistým obzorem!
– Již do tvých vichrů jsem plachty své zdvihnul!
– S lodí zas plnou chci v neznámo plout!