A písně jako nad lukami páru,
když sluncem prosvítá, já budu tkát,
v nich jeseně vzduch při posledním žáru
mřít bude s dechem květin ze zahrad,
v nich víno zrající zadýchne s latí,
a listí suché bude provívat,
a zimomřiví motýlové zlatí
mých citů budou se v nich kolíbat; –
za trochu lásky a za trochu snů
v té krátké řadě uplynulých dnů
a za ten pláč, můj malý příteli,
v rakvičce do tmy země zmizelý:
to všecko bude malá kořist snad.