Lov podzimní. Mlhy se v sosnách strou
a bez slunce vzduch se zdá mříti.
A tiše a bez hlesu lovci jdou
po luzích a sežloutlé mýti.
Ta podzimní veselost jásavá,
kdy chrtů hřmí smečka toulavá
po pahorcích, klestí a modravá
spí mlha v zeleni větví!
To loveckých brašen jen chřestí zvuk,
A chrti jdou krokem vážným.
O kameny holí zní kovaných tluk
tím sychravým vzduchem vlažným.
A puška tvá vlhne. Tříšť kapek v zem
tak sprchává líně, jak tu jdem’,
jen výstřel a ticho zas přejde snem
v té pusté samotě zmlklé!
A stále se lesy střídají,
vsi zapadlé, potoky, bory, –
až v cizích kdes končinách na kraji
se neznámé zabělí dvory.
Již blízká noc v stíny se zapřádá.
A družina do vsi zapadá,
kde u krčmy temní se zahrada,
a z lahví to zátkami duní.
I honci tu pijí. Pod spoustou much
jsou jehličím zrudlé jich nohy.
A chrti chlemtají vody struh,
je nevzruší lesní již rohy.
A zdá se ti, jako bys celý den
za myšlenkou honil se neznaven,
jak chtěl by jsi postihnout nový sen,
štval něco a sám byl štvaný.