A listí žloutne... Padá, padá zas. Zpívá si jako průvod hudební když dálkou zachází, kde západ has’ alejí topolů a hoří v ní.
A ač jsi doma, přece zdá se ti, že vítr cizí zavál přes lesy. Chceš-li si zplna hrdla zapěti? Nuž zpívej... Srdce se tak neděsí.
V tvůj domov Dravec často přilétá sem přes lesy a kopce, vybírá ze sýpek zrní, síně vymetá, i z krve o daň tebe vydírá.
I o tvůj jazyk proklatě se rve a od věků sní, jak ho ponížit, znamení vpálit nemilosti své a vše, což jeho bylo, vždy mu vzít.
Však národ přestal včera stádem být a na porážku hnát se nedá dnes. To musilo vztek honců probudit a zuřivost, jíž honácký měl pes.
A vůbec... Za tu hanbu Evropy já, člověk vzchopený, se nezardím. Jsou do Spravedlnosti průkopy! Svět nechť se diví pokáceným zdím.
Tvůj národ vyrost... Ale zapomněl se přec jen sevřen v cizím područí. Nezničil plevel, nevyrval se, žel, byl otrokem, pán jemuž poručí,
jenž o osudy jeho starati si zvykl, celé věky, cizinec, jenž frivolně los počal metati s kumpány o nejvyšší jeho věc.
Jsi arci doma... cítíš všecku lež, jak před vnuceným bolem násilím, sám o sobě však nerozhoduješ, jsi připoután, jsi věčně odvislým,
vždy někdo do tvých pevných sází stop i osud svůj, tvých kříží smysl cest, je zavalí kletbami žhnoucích zlob, a cítit dá svou nenávistnou pěst.
Jsi ovšem doma... Domov krásný je a bory šumí tiše v skalinách. Za nimi sní kdos, jak tě zabije a jak by ti kol krku kličku stáh’.
Ten pocit divný... Bdíš a každý hlas počítáš, nasloucháš, čím šumí bor. A listí žloutne... Padá, padá zas. A tys dál starý, důvěřivý tvor.
Cookies on Poetry Cove