Již svadly květy a sežlout’ list
a s kaštanů to sprchávalo právě.
Však obzor se k zemi chýlil čist,
jak milenec k mroucí hlavě.
Ne, na poli nezbyl ani klas
a jeřáb rudý svítil rovnou dálí.
Z kovárny duněl ráz a ráz,
a nad studnou se dívky smály.
Kdes nemocné dítě hrálo si s psem
a slunce v klín štědře mu zlato hází.
Ze zahrad, ze zahrad voněl sem
keř vína, sežlout’, po zdi se plazí.
Náš topol vichry je nachýlen,
list vrhá na dubová vrata.
Hřeb rezavý na stěně opuštěn,
klec dávno v jizbu teplou sňata.
Po listí měkce oráč jel,
když z polí unaven se vracel.
I pták, jenž zpožděn, v krutém mrazu mřel,
vždy měkce pad’, když v hloub se kácel.