Je teskně mi, pojď, noc bdí kdes
jak cizí zrak, jenž něco ví...
Jak sáhal by mi k duši les,
podzimní, smutný, sosnový,
ztracená ves.
Vyhaslých lásek vůněmi
zavanul podzim z blízkých luk
i naivními básněmi
i stisky chladně drahých ruk
i peklem muk.
Je něco, stesk co zůstaví
i bolest krutou dávných chvil.
Cos geniálně churaví
v stydnoucí krvi jemných žil:
Žár, který byl...
Co zlatých, smytých jesení
u dveří mých už čekalo.
Co stínů přešlo zelení
a co se touhy zvedalo
a spát mi nedalo.
Co divných díků, nevím zač,
jsem rozdal těm, jež hrávaly
si s duší mou, vzdor měly, pláč,
a vše když lehce dávaly,
se v pláči smávaly.
Cos hoří v krvi podzimní,
vepsáno v barvách měnivých.
V zamlklé chůzi intimní,
v pních vadnoucích a plesnivých,
smyt jarní hřích.
Cos bolelo, už nevím sám.
Dnes mně a zítra tobě snad.
Krvavé ještě srdce mám.
Mám diskretní, mám krásný hlad.
A vzpomínám:
V podzimních hájích toulají
se zašlé lásky nejraděj...
Kytaru srdce zdvihni, hrej,
kytaru s pentlí v okraji,
kde psáno: Neplač. Umírej.