Podzim, byl podzim! Upřádal své pavučiny!
Jehličím vlékl nitě protrhané.
To slunce ospalé, to slunce vyhaslé
na pohádkově tichou louku zacházelo,
až smutek stařecký na věcech všech se třásl.
Jak zahořelo všecko žlutí temnou...
Nejzazší dálky! Dálky! Barvy setřené!
A stádo zmatené zaniklo v dálce, zvonky zmatené, –
tam zvolna vléklo se mhou rozvířenou prachem,
vlnilo hřbety své za kopcem fialovým.
A ještě z toho smutku cos před blízkou zimou
mé srdce prozářilo. Mou hlavu zkolébalo. V mou duši udeřilo.
Zdálo se mi... Poslední čas je milovat... Dnes nebo nikdy!