Dočkat jsem se chtěl té chvíle, vzkřiknout: Volný jsem a padnout,
dub jak bleskem pokácený, uzřít vše kol zkvést, sám zvadnout!
Dnes mřít nechci, po vzkříšení činů a dnů příštích lačný,
výš a dál jak orel toužím v slunečno, v rej blesků mračný.
Hrozná, sladká odpovědnost srdce zdírá, rve a souží,
kdo stál u kolébky děje, křestným kmotrem býti touží.
A kdo štěstí měl a jednat přála mu dnů plodná vesna,
díkůčinění on vroucně křiknout musí k zemi klesna:
Díky, že z nás každý zněl v tom hlasu, jenž vše nes’, co lidské,
že jsem tónem byl, jejž ještě slyšet v písni heroické.
Že jsem v svědomí byl živých, v mrtvých zmíral statečnosti,
v otců nezlomné žil víře, v matek hrdé vznešenosti.
Že jsem součástkou byl klíče, který odemk’ žalář kletý,
zrnko, símě, které vzešlo, zdupané kdys před sta lety.
Z vůle hrdinské, že z blanické jsem roty vyvstal skvělé,
a že s mučedníků svědomím jsem věřil v Spasitele.