Mne rozkvetlý strom zdivil krásou svou,
až zdálo se, ta rosa k noci bolí.
Měl svěžest první, křehkou, panenskou
a tichou čistotu
všech opuštěných mezí prostřed polí.
Držely větve hnízdo ve dlaních
jak malou škebli, v které duše bije
a květy bílé jak sníh na skráních
rozkvětem zdiveny
shlížely v žár, jejž slunce k zemi lije.
Když milenci si pod strom usedli,
už květy, zdálo se, že zrůžověly
a lásku když si přísahali, ubledlí,
tu celou vážnost života
i zátok jeho, bouří, v očích měli.
V dnech cosi slastí milenců tu rokotá,
slavičím zpěvem, jak se stráně smály.
Zdánlivá opuštěnost, samota
pak chtěla srdce přepadnouti –
neb květy, květy tiše spadávaly.
Milenci na svůj strom, když večer v stráně sed‘,
šli dívati se ruku v ruce a skráň k skráni.
Tím víc však věřili, čím opadal víc květ,
víc dívali si v oči,
že to, co míjelo, jen sblížilo dny zrání.