Po noci, jež byla tak dlouhou,
by skýtala snění lidem,
já vyjdu vždy s novou touhou
a s plodným, radostným klidem.
Ó zdravé a vonné je ráno,
jak nad šedí ulic hoří, –
kdy náměstí paprsky stláno
je jednou jásavou zoří.
V tom smíchu dětí a v ruchu
jenž ve svěžím ránu se zrodil,
v tom hluku mému je duchu
zas volno, jak pouta bych shodil...
Hned toužím, říkám si zase:
„Dnes vzruchu den je a činu!"
A život lehkým tak zdá se,
bez lží a nástrah a stínů!...
Tak mizím za práh, kde žití
mne počne vězniti znovu,
ty stěny v sebe se řítí,
já ležím pojednou v rovu...
A stařec, Povinnost, slepý,
jenž nedbá mozku ni duše,
mi zdrtí všechen klid v střepy
a směje se tak suše, –
že večer vychladlým vzduchem
lamp zář kdy smutná se budí,
jsem malomocný již duchem
a srdce v prsou mi studí.